S odkupy opatrně

Nejdříve si připomeňme, že odkupy hrají na poptávkové straně trhu již řadu let velmi významnou roli, podle některých studií dokonce svým významem z hlediska likvidity a poptávky předčí celé kvantitativní uvolňování Fenu. V posledních měsících k tomu zřejmě ještě znatelně přispělo i snížení daňové zátěže amerického firemního sektoru. Na nabídkové straně trhu (tedy u samotných společností), jde pak „jen“ o to, zda odkupy prospívají maximalizaci hodnoty firem a akcií, či zda již spíše nejsou ku škodě zdraví dané společnosti. V extrému jsou pak jen bláhovým pokusem o krátkodobé potěšení akcionářů v době, kdy firma na odkupy nevydělává, musí se kvůli nim nadměrně zadlužovat a sama si tak podráží nohy. Nejde ale o hypotetický případ, takové firmy občas najdeme. Na úrovni celého trhu je v této oblasti podle mne situace smíšená, ale obecně z hlediska zdraví firemních rozvah moc velkým zastáncem odkupů nejsem. Jasnou výjimkou jsou jen společnosti, které nahromadily hromadu hotovosti a není důvod, proč jí dál držet v rozvaze.

Když jsem tedy zaregistroval, že existuje nějaký návrh na omezení odkupů, napadlo mě, že možná půjde o pokus limitovat je právě u společností, které je provádí vyloženě hazardním způsobem. Tedy u těch, které jsou vysoce zadlužené, jejich ziskovost trpí, zlepšení je v nedohlednu a jejich management se snaží uspokojit akcionáře tím, že za poslední zbytky hotovosti odkupuje akcie. Což je samozřejmě to nejhorší, co by mohl udělat. Takže se uvažuje o tom, že by stát reguloval běžné firmy podobně, jako banky. Nebo možná američtí zákonodárci přišli s nějakým převratným nápadem jak stimulovat firmy, aby namísto odkupů více investovaly. Jenže jak se ukázalo a jak jsem zmínil výše, onen návrh je o něčem úplně jiném.

Odkupy jako páka na nerovnost?

V pár předchozích úvahách jsem už naznačil, že prohlubující se příjmová a celkově ekonomická nerovnost může v principu vznikat buď při dobře fungujícím trhu, nebo v případě, že je trh znásilňován, zneužíván. Pokud by platila spíše druhá možnost, je to vlastně lepší, protože stačí „jen“ tomuto zneužívání zabránit. V tuhle chvíli se kloním k tomu, že tato druhá oblast skutečně přináší podstatné, ne-li rozhodující škody. V minulém příspěvku jsem v této souvislosti hovořil o zneužívání dominantní tržní pozice velkých korporací (a to jak na jejich výstupní, tak na jejich vstupní části výrobně prodejní vertikály). Souvisejících témat by se ale našlo více a jedním z nich je moc a pozice velkých bank a finančních institucí, včetně známého a moc se nelepšícího problému TBTF (příliš velké na to, aby padly).

Jistě nejde o frikce a problémy, které by se řešily jednoduše. Nicméně třeba to, že během krize a po ní byla největší pomoc poskytnuta těm, kteří ke vzniku krize aktivně přispívali, je těžko zpochybnitelné. Podobné znásilňování trhu pak hraje (opět) do karet nejbohatšímu 1 %, či 0,1 %, a střední třída se na to může jen dívat. A pak se v podstatě přirozeně objevují podobné návrhy, jak ten od pánů Schumera a Sanderse.

Nejde přitom ještě ani zdaleka o nějaký extrém. Jak jsem uvedl, mnoha společnostem by dokonce prospělo, kdyby s odkupy přestaly (i když trh by na to ve své občasné krátkozrakosti asi reagoval negativně, na což ukazují i komentáře z Wall Street). A pokud by se vše posunulo k nějaké nové rovnováze „méně odkupů, vyšší mzdy“, mohlo by to firmy „oklikou“ donutit i k vyšším investicím. To proto, že právě růst mezd je často jednou z nejlepších motivací pro inovace, automatizaci a podobně. Vyšší odměny by se projevily i na zdraví spotřebitelské poptávky a na návrhu můžeme ocenit i to, že se snaží mzdy podpořit bez toho, aby penězovody prošly státní mašinérií.

Nicméně výše uvedené je to nejoptimističtější nové ekvilibrium, které asi vymyslíme a hlavně se s ohledem na předchozí řádky obávám, že jde stále o řešení vedlejších věcí. Tudíž zbytečný byrokratický zásah/návrh a kosmetická změna v situaci, kdy jádro problému leží někde jinde. Alespoň doufám.

Autor: Jiří Soustružník